POEZIE

 


 

when love came, we were sitting on the verge, speechless
wave after wave came crashing on the shore, deep rumbling beneath our feet
our feet were bare and in our eyes, nothing but stars

when love came to us, we knew this was the end
cities in dust, oceans and deserts on fire
and no one left to care

you took a star from the sky and ate it
you fed me galaxies, stories of your people
scattered over the vast expanse of space

I missed you

you let me suck life from your breasts
you let me die in the snow, in the hot sun
you killed me thousand times

did you miss me too?

I sung a song of endless longing
danced blind with two spearheads on my eyelids
I’ve shown you how a lightning can be held with one’s bare teeth
and cracked open my bones to feed you marrow

there was nothing else left to be done

when love came to us, she was a figure of light
approaching on a bridge of souls
from the darkest place in the night sky

are you hungry?
not anymore
then hold my hand
we’re ready to go

and so we walk
ever since
we walk the long, slow walk
on the shining bridge of souls
all the way back
to the beginning

for M.

 


 

La Casa en Cuba

Když jsem žil na Kubě, nic mi nechybělo. Měl jsem písek mezi prsty a slunce ve vlasech,
úsměvy dospělých a cukrovou třtinu, měl jsem vůni květů buganvilley, smrad moře
a zmražených ryb a banánů hnijících v papírových pytlích.

Když jsem žil na Kubě, naučil jsem se tři slova.

Helado
Rosado
Amar

Nic mi nechybělo, když jsem žil na Kubě, a dodnes nemám strach, když se v noci
probudím a slyším, jak moře burácí a déšť bubnuje do listů banánovníku,
přestože kufry už jsou sbalený a zítra letíme domů.

 


 

až dojdou nám slova
vylížem ještě
mezery mezi řádky

otřu ti pusu
od krve, morku a mízy
tváří v tvář úplňku
uzavřem kruh

poslední báseň
poslední krystal
rozdrtí čas
v písek a prach

dnes večer naposled
chodidla boříme
na pláži beze slov
já a ty
s měsícem ve vlnách

 


 

ještě dřív
než zavřeš naposled oči
tak poznáš,
že duše se skládá
ze zbytečných vzpomínek
na letní noci,
na mokrý vzduch,
na bahno z rybníka,
pět prstů ve vlasech
a zvonkohru ozvěny
dívčího smíchu
tam za stromy

 


 

tohle není moje tvář,
ty oči v zrcadle
nejsou moje,
od zlomu brady
po klenbu obočí,
nic z toho,
nic z toho nikdy
nepatřilo mně,
to se mi jen
něco zdálo

jdu dál, bez tváře,
a tyhle ruce, tohle
tělo, jdou dál se mnou

a tak jako vlna obzoru
za který stoupám
nepatří sama sobě
– patří mně –
tak moje tvář,
ta není moje
– patří tobě.

 


 

obyčejná

//

pro dnešek žiju
mám to v oku
ptáků plný nebe a
tebe už nehledám

z tvých rukou piju
očí plný ulice
pro dnešek žiju a
zítra, kdo ví
uvidí se

 


 

poslední světlo
v posledním okně
v posledním domě
na konci ulice

na stole nůž, dvoje ruce
a pár bankovek

samotou se odmněňujem
samotou se trestáme

čí hlavu držíš v dlaních
když naposledy vybíráš?

nakonec si vždycky
vybíráš

 

 


 

voda klesla
odhalila bílé břehy
vydechla

vykasala sukni
povolila stisk
klesla na kolena

otevřela svoje břehy
otevřela staré rány

na prstech med
mezi zuby sůl
a první bílé květy
jara uprostřed noci

 


 

Oheň;
otevřít ústa co to jde,
uříznout jazyk o hranu zubů,
spálit vztek.

Za každou bolest položit kámen;
když je dost vysoká,
slepená popelem, vodou a solí,
vystoupit na horu.

Vykřičet co zbyde.

 


 

Co je to za pocit?
otoč se – není kam
stín šlape na paty
vepředu v mlze dvě postavy
já a můj syn

Ptáci jsou volání uprostřed noci a
rovina vždy skrývá propasti

Otoč se – není tam
stín šlape na paty
stín šlape světlu na paty
anebo

anebo bez očí
na chvíli oněmět
to je ten pocit co
poznáš až vykročíš
běž –

odlep se od země

 


 

When The Sun Hit My Eyes

And then she said,

sitting next to me in the back of my car
while the telephone poles
marked the seconds remaining till dawn:
When did you become too scared to drive?

And as her skin, matching the tint of the car seat covers,
ripped along her breastbone
with the sound of a single footstep in snow,
this being a dream,
I hurled the thing towards the sky,
piercing the milk-soaked clouds,
in awe of how the vast enormousness of my true form
could have ever been squeezed
into such a tiny space that is myself

And it was exactly at this very moment,
that the Sun hit my eyes

 


 

AND YET THEY KEEP COMING

A boy so sad
he’s ready to die even now
for a hand held in hand
and a sweet whispered lie.

A girl on fire,
spitting matches,
Sun-born.

Children with drones
hunting robot pets,
laugh a bit nervously,
light-headed birds of tomorrow.

They’ve seen it all,
footage of gang rape
and murder and tears of joy
dripping from blind people’s
stylish new cyborg eyes.

They already know
what they’re bound to see,
us getting old and the last whale
washed up on the last shore
in a holographic sunset.


 

Krev a zuby na chodníku,
autobus propluje městem
jako bílá velryba

Žlutej žralok s nápisem taxi tě
vyvrhne na druhym konci města
spolu s nestrávenýma cuckama plastu
a zbytky pneumatik

Po hlavní třídě se proháněj
hejna barevnejch rybek,
ale šedivý slunce nikdy nedosáhne
až na dno města

Ležim v bahně a písku,
pomalu vydechuju kouř
a čekám, až umřu

Čekám, až mě vytáhnou na hladinu,
otevřou mi břicho a moje perleťová duše
se konečně dotkne nebe


 

world is my lover

world is my lover she
strokes me with warm breeze
of her countless summers
& rocks me to sweet sleep
with sounds of the night

world is my mother my lover
I enter and stay with the worms
oh my brothers

touches my face with girls’
breasts thighs and eyelashes
hides in plain sight when I
lose myself
lose myself
oh do I lose myself
into the world

world is my lover
and she has been moody
she’s crazy
bitch kicks and I
never again
want to say
it’s the last time
the last time
I’m back


 

Chtěl jsem se naučit žít

Chtěl jsem se naučit žít,
ale v rukou střepy,
v očích lesk
a ústa plná sádry

Chtěl jsem se naučit nedělat chyby,
nakonec budu ale rád,
když se naučím alespoň omlouvat

Chtěl jsem se alespoň naučit
milovat život, ale mám rád jenom mrtvé věci a sny:

Široká bílá pláň a uprostřed drobná postava. Není jasné, jestli se blíží nebo vzdaluje. Ze země tu a tam trčí černé větve; i obloha nad horizontem je bílá, ticho je bílé a klikatí se v něm náznak vzdálené hudby a možná stopy a možná ne. Řekl bych ti co to znamená, ale musel bych tě nejdřív poznat. Musel bych držet živé srdce v dalních a jak by horká kouřící krev ukapávala do sněhu, věděli bychom oba s jistotou, jak žít.


 

O hranu stolu, o roh domu
ohnu svůj stín, rozlomím větev
vedví

Kolik těch let ještě
kolik těch let

Ztracený v lese a nevím,
čekám, stín zlámaných větví zda
ponese květ

 



 

PŘEKLADY

Konec léta s hlavou v oblacích
/ Christopher Kennedy

Léto mělo hlavu v oblacích. Zdálo se nekonečné a my se jím nechali přesvědčit o vlastní nesmrtelnosti. S tím, co muselo nevyhnutelně přijít, jsme se začali smiřovat, když modrá obloha zešedla, zmatněla a dostala perleťový nádech. Rozkřiklo se to. S otevřenou náručí jsme přijali změnu. Pár z nás se rozhodlo proměnit ve stromy. Někteří napodobili nebe. Stovky se sešly, aby vytvořili lán uvadajících slunečnic, s hlavami skloněnými k neplodné zemi. S chladným nočním vzduchem jsme hádali, kdy asi přijde mráz. Diskutovali jsme o možnosti znovuzrození, a to nám připomnělo naše děti, které, jak jsme doufali, budou pokračovat po nás. Věděli jsme, že budou. Věděli jsme, že bereme konec léta příliš vážně. Slyšeli jsme je, jak se smějí ve svých domech, jako by změna ročních dob byla ta nejpřirozenější věc.
////

“Nepotřebuješ oči pro svoji novou loutku?”
/ Christopher Kennedy

Cítila ses spiklenecky, když jsem začal tvarovat hlavu další loutky? Když jsem obalil polystyrenovou kouli látkou a pevně utáhnul kolem krku, nepřipomnělo ti to, jak zvláštní je, že tvoříme věci k obrazu svému? Tohle jsou oči pro moji další loutku. Můžu si vybrat z několika druhů umělohmotných knoflíků. Nebo bys raději, abych použil ty, co mám teď na obličeji? Také si můžu uříznout rty a jazyk a na loutku je přišít. A co uši a nos, jdou hravě sundat a připevnit na zakrvácený hadr, který má loutka místo obličeje. Pokud mě někdo navštíví, můžu si ji posadit na hlavu a nechat mluvit místo sebe. Vidí to, co já už nevidím. Slyší otázky, které jsou hádám asi nevyhnutelné, otázky jako proč by někdo chtěl něco takového udělat. Líbí se ti představa loutky, která je mi tak moc podobná? A hlavně představa mě bez očí, jazyka a rtů, nosu a uší? Můžu si na oční důlky přišít knoflíky a můžu si udělat úsměv ze špaget. Můžu si z kusu barevné čtvrtky vytvarovat nos a přilepit ho na obličej. Stejným způsobem bych si vyrobil uši. Seděl bych v naprosté tichosti a ukázal ti, jaké to je být Bohem.

////
Pátrání po předcích
/ Christopher Kennedy

Možná jsou součástí plánu s cílem vrátit se do moře, unavení chozením po dvou nohách. Možná zadržovali dech tak dlouho, až jim narostly žábry a na rukou a nohou plovací blány, těla se zaleskla stříbrnými šupinami. Možná kloužou pod hladinou mrtvého jezera, které můj otec míjel každý den na cestě do práce. Možná jim voda připomíná jejich cestu na umrlčích lodích přeplněných živořícími imigranty. Možná se dívají skrz zrcadlo šedivé jezerní hladiny a představují si, jak vyskakují do nebe.
Ať jsou kdekoli, slyším je, když večer usínám, jak smutně naříkají, a sním o tom, že vyrážejí na hladinu s očima a ústy do široka rozevřenými jako kluzké měsíční ryby pod hvězdami a zpívají mi, ať plavu.